Tam a zpět

 Psaní mi během posledního roku nejde od ruky. Sem tam nějaká věta do diáře, v rámci "deníkování" Twitter, jinak pusto prádno.  Spoustu věcí ani nechci ventilovat veřejně. Něco málo si sem ale odložím.

Poprvé jsem se opravdu bála jednoho lednového velmi větrného dne, kdy jsme se ku příležitosti strýčkových narozenin vydali na Sněžku. Nahoru nám pomohli pánové s mačkami. Zato celou cestu dolů jsem se snažila překonat paniku, nenechat si větrem podtrhnout nohy a po zadnici nesklouznout na polskou stranu. Naivně jsem si myslela, že už se takovým strachům umím vyhýbat.

Doufala jsem, že za tři měsíce bez práce se srovnám, utřídím si priority, zařídím dlouho odkládané věci, odpočinu si... Což jsem taky jakž takž udělala.

Pár týdnů zpět jsme vyrazily do Roztok na festival, kde hráli naši oblíbení rock'n'rolloví mladíci. Zpět jsme to vzaly přes lesy a louky do Suchdola a přes Lysolaje do Dejvic. Je mi záhadou, proč jsem dřív takovýhle výpravy nepodnikala...

Občas mě přepadaj smutky, takový ty velký, plíživý, vynořující se kdesi ze zálohy. Vzpomínám na všecko, co mohlo bejt a nikdy nebude, na věci, co jsem měla říct nebo udělat a už nedostanu příležitost. Vybavujou se mi křivdy a křivdičky, nejlíp, když jedu tramvají, to mám čas pootvírat různý zastrkaný šuplíčky ve svý hlavě.

Je mi teď přese všechno vlastně dost dobře. Sedím tu se svýma květinkama, s balkónovejma dvěma dokořán a popíjím bílé. A z nosu mi teče jenom trochu, díky, Zyrtecu.